Olga Hepnarová

Dnes je tomu 47 let, co 22letá Olga Hepnarová úmyslně najela s nákladním automobilem do lidí čekajících na zastávce tramvaje v Praze 7. Osm jich zemřelo (tři na místě, pět v nemocnici) a dalších dvanáct bylo zraněno (šest těžce, šest lehce). Soud za to pachatelce vyměřil nejvyšší trest: v březnu 1975 byla jako poslední žena v Československu popravena.

Hepnarová v dětství nikterak nevybočovala, ale postupně se u ní začaly vyskytovat psychické potíže, které se projevovaly neschopností kontaktu s lidmi a dle názorů některých lidí se mohlo jednat o symptomy Aspergerova syndromu. Věřila, že všichni lidé jí chtějí ublížit. Odmítala stát se neznámou sebevražedkyní a usilovala o to, aby se na její čin nezapomnělo. Na svou pomstu společnosti dlouho připravovala. Původně zvažovala vykolejení rychlíku či odpálení výbušniny v nějaké místnosti plné lidí. Provedení však bylo technicky náročné, a proto se rozhodla raději střílet. Chtěla si obstarat automatickou zbraň a zahájit palbu na lidi na Václavském náměstí. Dokonce se přihlásila do střeleckého kroužku v tehdejším SVAZARMu. I tuto variantu si však rozmyslela. Bála se, že by ji mohl po zahájení střelby někdo okamžitě zneškodnit, a sehnání podobné zbraně se jí také zdálo obtížné. Nakonec se rozhodla najet do lidí automobilem. 9.července 1973 se odjela naposledy podívat na svou chatku ve vsi Oleško, kde trávila hodně času, a poté shodila ze srázu svůj automobil značky Trabant (poslední foto), ke kterému měla velmi silný vztah. Zpátky do Prahy se vrátila stopem. Druhý den si vypůjčila 3,7tunovou nákladní Pragu RN. Kolem poledne zaslala téměř totožné dopisy do redakcí Svobodného slova a Mladého světa, v nichž popsala důvody svého plánovaného činu. Krátce před druhou odpolední vjela s náklaďákem na pražské třídě Obránců míru (nyní Milady Horákové) na chodník (až na druhý pokus, poprvé tam bylo málo lidí). Hepnarová po činu zůstala sedět v kabině auta. Přítomní svědci se jí snažili nejdříve pomoci, protože se domnívali, že ztratila kontrolu nad vozem kvůli technické závadě. Hepnarová však okamžitě přiznala, že do lidí najela úmyslně. Nesnažila se utéct, ani nejevila známky rozrušení. Při vyšetřování neskrývala, že svůj čin pečlivě plánovala. Záměrně si vybrala frekventovanou zastávku, která navíc nebyla od vozovky oddělena vysokým obrubníkem. Počítala s dopadením a do vozu si dokonce sbalila oblečení a cigarety, aby jí ve vězení nechyběly.

„Chtěla jsem se pomstít celé společnosti, včetně mé rodiny, neboť všichni se ke mně chovají nepřátelsky,“ prohlásila Hepnarová před soudem.

V průběhu vyšetřování i procesu svůj čin nikterak nepopírala a dokonce se k němu hrdě hlásila. Litovala pouze toho, že lidí nezabila víc a že mezi nimi nebyli i její rodiče. Ačkoliv její obhajoba byla postavena na počínající schizofrenii, ona sama s obhájcem odmítala spolupracovat, veškeré pochybnosti o svém duševním zdraví popírala a v přípravném řízení i před soudem ze svého činu vinila bezcitnou společnost, kterou se ona sama rozhodla takto potrestat.

Soudní znalci shledali u Hepnarové poruchu osobnosti, konstatovali však, že netrpí žádnou duševní chorobou, a je tudíž za svůj čin plně odpovědná. V dubnu 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinnou z osminásobné vraždy a odsoudil k trestu smrti. Verdikt pak potvrdily i odvolací soudy. Žádost její matky o milost prezident republiky zamítl. 

Těsně před popravou oběšením v Pankrácké věznici se psychicky zhroutila. Kladla odpor a k šibenici musela být doslova dovlečena. Začala řvát a ječet, válela se po zemi a pokoušela se kopat a kousat bachaře. Poté, co Hepnarová ucítila na krku oprátku, přestala vzdorovat. Došlo ale k tomu, co pak lékař v protokolu označil jako ‚selhání tělesných svěračů‘ (pomočila se, pokálela i pozvracela).

Ve škole měla problémy s docházkou, které vyvrcholily jejím umístěním na psychiatrii. Odtud putovala do dětského ústavu v Opařanech, kde školu dokončila. Následně se v Praze vyučila knihařkou a toto zaměstnání pak vykonávala v Chebu. Po roce se opět vrátila do Prahy, kde pracovala jako řidička. Postupně ztrácela kontakt se svou rodinou, především pak otcem a starší sestrou. Bojovala se svou nejasnou sexualitou - od 17 let měla sexuální styky jak s muži, tak ženami. Sama sebe popisovala jako „sexuálního mrzáka“.